O internetové svobodě

O svobodě lze dlouhé hodiny filosoficky diskutovat, kdy zdravým rozumem člověk usoudí, že jeho osobní svoboda, končí u svobody toho druhého. Už tím vznikla jakási přirozená pravidla lidské morálky, která se vštěpují již malým dětem. Druhá část oné morálky má již zákonem svázanou formu. Za její nedodržení nedostaneme výprask od tatínka, ale budeme za ni souzeni. Každý nově vzniklý zákon omezuje svobodu části obyvatel a další část chrání. A tak, pokud nežijeme sami na pustém ostrově, můžeme jen těžko tvrdit, že jsme absolutně svobodní. S rozvojem techniky se na svět vyloupla nová oblast tzv. internetové svobody. Internet, coby komunikační a informační prostředek, dává díky poměrně snadné dostupnosti možnost lidem vyjádřit se zcela otevřeně, veřejně a hlavně, pokud nechtějí prozradit svou identitu, anonymně.

Samozřejmě i internetové vody musí ctít určité zákony, ale jeho svoboda k upřímnému vyjádření se, je na první pohled nedostižná a pokud najdeme čtenáře, může náš názor, článek, cokoliv, přečíst obrovské množství uživatelů, aniž bychom se museli prát o místo v rubrice “Dopisy” v celostátním tisku. Způsobů, jak dát o sobě vědět, existuje na internetu mnoho. V momentě, kdy ale pro umístění svého textu najdeme nějaký veřejný server, musíme počítat s podřízením se dalším pravidlům, která si stanovuje správce dotyčného serveru sám a které by měl každý uživatel bez problémů na dotyčné stránce najít, protože správce může vyžadovat dodržování přesně těch pravidel, jež sám určil, sepsal a zveřejnil. Zde se však můžeme ptát, zda tato omezení nejsou už nadbytečná interní nařízení, které slouží správci webu pro chvíle, kdy se bude potřebovat někoho zbavit, nebo někomu cíleně uškodit. Ono totiž i virtuální internetové bytosti za sebou ukrývají obyčejné smrtelníky, nikoliv nezmýlitelné nadlidi. Samozřejmě pokud se na jakémkoliv webu vyskytne jedinec šířící kolem sebe vulgární výrazy, je třeba s ním spravedlivě naložit dřív, než otráví ostatní uživatele. Přesto si dovolím tvrdit, že slušná většina obvykle tyto jedince sama vykáže ze svého středu a žádné odvolání se na pravidla správce ani nepotřebuje.

Jak už jsem napsala, tato interní pravidla, nepodložená zákonem (ten hlídá na internetu nešvary typu – dětská pornografie, drogy a jiné celospolečenské problémy) jsou velmi lehce zneužitelná. Čeština má na to krásné úsloví – “Jak se to komu hodí do krámu”. Ano lze i v tomto případě coby správce argumentovat, že poskytovatel domény si může stěžovat na poškozování svého dobrého jména a tím přestat poskytovat doménu. Přesto si myslím, že zneužívání oněch pravidel spíše podmiňují osobní názory a vztahy. A zde už se vracím k úvodním filosofickým diskusím. Kde končí internetová svoboda jednotlivce? Musí své názory a postoje nechat otesávat o názory správce určitého webu? A pokud tento správce zneužije své pravomoci, jak se proti tomu bránit? Moc otázek a žádná řešení. Tyto problémy totiž neřešíte, dokud se vás osobně nedotknou. Nevím, kolik je k dnešnímu dni “odstřihnutých” uživatelů od různých serverů, kteří považují toto odstřižení za nespravedlnost a omezení veškerých práv. Mohu jen konstatovat, že jsem jedna z nich. A stačilo málo. Otevřená slušně napsaná kritika mi vynesla odstřižení IP adresy od jistého kulturního webu a podle jejich posledního vyjádření budu odstřižená navždy. Tento krok provedla jedna osoba-webmaster na základě svého osobního rozhodnutí, protože kritiku, jejíž jedna část se ho týkala, jednoduše neunesl. Bohužel pro něj jsem uváděla pouhá holá fakta. Kdybych se uchýlila ke lžím a sprostým nadávkám, odstřižení bych pochopila. Celou akci provedl mírně podivně. Prvně mě webmaster odstřihl a pak teprve hledal ona pravidla jako důvod svého rozhodnutí. Dodnes řada jeho kroků nebyla odůvodněna, prostě zde zaúřadoval onen lidský faktor pomsty. Nejvíc mně vadilo, že jsem doslova v okamžiku ztratila možnost jakkoliv nakládat se svými díly. Takže má pouť internetovou svobodou vyvrcholila v doprošování se, abych alespoň mohla svá díla smazat. V principu je to stejné , jako by si někdo od vás půjčil rukopis, či obraz na výstavu a pak ho odmítl vrátit, tudíž obyčejná krádež posvěcená koktejlem narychlo míchaných důvodů. Naštěstí mi webmaster umožnil díla alespoň smazat a dokonce mi nabídl smazání mého přihlašovacího jména a hesla, aby bylo zřejmě vymazání mé identity dokonáno. Přičemž pravidla na zamezení disponování s vlastními díly dodnes neexistují a obávám se, že by navíc narazily na rozpor s autorským zákonem. Webmaster může jednoduše úplně všechno a není možnost se bránit.

Proto si opravdu myslím, že internetová svoboda je pojem velmi relativní, oboustranně zneužitelný a hlavně by si každý měl pečlivě chránit svá díla, aby se nedostala do rukou lidí, kteří se spíše duševně kloní k praktikám ve stylu předlistopadové éry, což neznamená příklon k žádné politické straně, ale vadu charakteru, jimž dal anonymní prostor internetu moc rozhodovat o druhých, aniž bych se z těchto rozhodnutí museli komukoliv zodpovídat, natož vlastnímu svědomí, protože takto uvažující lidé žádné svědomí zřejmě nemají.

Leave a Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *