K posouzení kritika mě inspiroval rozhovor s Milanem Jungmannem (Reflex, 19 ), legendární šéfredaktor nejnovejsi zpravy ze sveta noviny v padesátých letech, kdy se stal téměř nemožné psát kritické současná poezie. Všemocná Komunistická strana tehdy ovládala zprávy kultura. Za což bylo velmi nepochopitelné, jak si časopis Svazu spisovatelů může dovolit kritizovat své členy. Na druhou stranu, jen kvůli tomu, že chybí potřebná kultura dnes, museli odsoudit dobré knihy. Vytvořilo to velmi zvláštní situaci.Po pádu komunistického režimu by se zdálo, že s ním skončila i cenzura. Ale ona neskončila a nikdy neskončí. Cenzura má totiž zajišťovat dodržování platných zákonů dané země. Všechna práva typů by měla být respektována, včetně hazardních her zákony a předpisy, a ty, kteří hledají nejlepší kasinové hry by měl mít vždy na paměti, pokud chtějí hrát v bezpečí.
Ovšem cenzuru lze lehce zneužít. Média by měla poskytovat prostor pro určitou názorovou konfrontaci. Tato konfrontace mnohdy probíhá formou kritiky. Člověk bohužel není psychicky vystavěn tak, aby kritiku snášel bez problémů, skutečně vyspělý jedinec se ji může pouze naučit přijímat a vyvozovat z ní pro sebe nějaké důsledky.
Kritika totiž obohacuje, obohacuje tím, že nutí druhé k vývoji a k neustrnulosti. Projevuje odlišný názor, který každý potřebuje slyšet, ač se mu zdá nepříjemný. Proto snad vznikají debatní televizní programy, proto se v tisku objevují diskuse politických i jiných oponentů. Jedině odlišné pohledy na daný problém nám totiž dávají možnost se nad ním komplexně zamyslet, což ovlivní pochopitelně naše vlastní stanovisko. V případě “nabídky” jen jednoho pozitivního názoru jsme vehnáni do situace, kdy nemáme možnost optiky druhého pohledu, tím se naše představy do značné míry zkreslují a zplošťují, tím jsme coby občané uchlácholeni a vehnáni do stavu spokojenosti. Tím pak netlačíme na své zvolené politické představitele, díky tomu nikoho a nic nekritizujeme. Našim zastupitelům tato neexistence jistého “nátlaku” přirozeně vyhovuje. Nenutí je vyvíjet nějakou vyšší iniciativu a především je nenutí revidovat následky a důsledky vlastních rozhodnutí a činů.
Zatímco televize, rozhlas, nakonec i tisk s celostátní působností určitou názorovou konfrontaci nabízí, když prolistujeme místními (regionálními) novinami, dýchne na nás optimismus a ona výše zmiňovaná optika jednoho pohledu a to pohledu “růžových” brýlí. Pochopitelně diskuse odlišných názorů zavání konfliktem. Nicméně v tomto případě je konflikt přínosný, neboť nám poskytne více stanovisek, s kterými můžeme polemizovat, či souhlasit. Naše regionální média se zatím nějak bojí vyšlápnout na méně pohodlnou cestu názorové konfrontace. Čímž zůstává činnost našich zastupitelů a jiných činitelů ovládajících chod města v jisté setrvačnosti. Kritiku zřejmě považují za něco nepřípustného, neboť ji nechápou jako podnět k vývoji, jako důvod k zamyšlení a přístup tzv. druhé strany, ale jako obyčejný a sprostý útok.
Do doby než nastane v tomto poměrně zvláštním stavu nějaká změna, má právě existence internetových médií svůj nezastupitelný význam.
