Řeč Lásky Kosmické

Extravagantní vesmírná rýmovačka nijak nezapadá do současné poetické tvorby, vymyká se všemu, na co jste zvyklí. Ale kdo ví, možná že za hranicemi naší dimenze, možná že v naší galaktické budoucnosti ji jedna milující bytost bude šeptat do mikrofónu jiné milující bytosti. Nejlepší Poezie na Neraweb.

Rotuji k tvým baryonům ze stříbřité galaxie hvězd,
chci vůní svých kvarků se do tvé fotosféry vnést.
chci v interakci tvé elektrony na svou dráhu svést,
svými optickými efekty se do tvého vizuálu vplést.

Jsem sublimovaná z vesmírného třesku,
saturovaná výbojem magnetického blesku.
Jsem rezonance elementárního superspinu,
jsem fenomén gigantického ultračinu.

Jsem tvá simulovaná iluze, kosmická extravize,
tvá pulsující dimenze, polarizovaná kolize.
Jsem impulsivní gamapotence, synchronní existence,
tvoje hvězdná transcedence, astrální inteligence.

Až akceleruji tě v gravitačním víru,
aktivuji tvou genetickou perspektivu,
ty akumuluješ plazmu v multierekcích vesmíru
a tvůj kulminující modul exploduje v černou díru.

Pak stimuluji tvé odmrštěné hormonální zóny,
svými světelnými pulsy mé irizované koróny
absorbuji tvé efektivní vibrující fotony
a transmutuji jejich vzorce v biotermální klony.

Nemocná S Nocí Zapaluji Svíčku

Nemocná s nocí

Noc zimou chorá,
upnutá na konflíky,
přede mnou zívá do prázdna.
Dlouhá noc. Šedá, flanelová,
bez vína, snů a erotiky,
noc, z které jenom práší tma.

Nikdo jí nepodá šálek čaje,
nikdo se na ni nedívá.
Dlouhá noc se mnou nemocná je,
bezradně z peřin vyčnívá.

Noc zimou chorá,
upnutá na knoflíky,
ztichlá jak píseň zimních řek.
Ráno ji schová
do záhybů kliky,
ochotnou se mnou
přijmout hořký lék.

Zapaluji svíčku

Na svíčku z loňska napadal prach,
drobný prach nostalgie.
Zastesklo se mi po hvězdách.
Do oken studený déšť bije.

Když mlha číhá v polštářích,
mám sluníčko, schované ve zdi.
Stačí tu svíčku zapálit,
i doma lze mít hvězdy.…